Zimním Laponskem
V cestovatelském životě člověka potkávají různé výzvy. Tu větší, tu menší. Jednou z těch větších byl nápad vyrazit s obytným autem na daleký zimní sever do oblasti Lofot a Laponska. Cíl byl jasný, přežít, poznávat a pokud se poštěstí „ulovit“ v tomto ideálním období polární záři a případně vidět velryby. Vyrazili jsme tedy dva vozy po Štědrém dnu a následujících čtrnáct dní si mnohokrát opakovali ono Cimrmanovské „na sever“.Velmi důležitá je fáze přípravy a to hlavně zásoby plynu, kterým se v autě topí a na kterém se vaří. Podcenit se nesmí ani ostatní vybavení na treky se sněžnicemi a jiné venkovní aktivity či na běžné provozní fungování. Třeba dostatek soli, aby nezamrzaly odpadové trubky a nádrže auta. Protože máme v plánu z velké části pustinu a divočinu, tak se zásobujeme také dostatkem potravin (ano, vynásobeno dvěma) a něčím na vnitřní zahřátí. Zmiňovat dobré zimní gumy a sněhové řetězy snad ani nemusím.Přes Německo projíždíme během jedné noci a ráno můžeme z Rostocku vyrazit trajektem do Dánska s první zastávkou v Kodani. Krásně vybavený kemp na předměstí a skvělá síť příměstských vlaků jen podtrhují příjemný pocit z této metropole. Všude samé kolo a samý cyklista, ale nikdo nikomu nepřekáží, protože každý má svůj prostor. Centrum není rozsáhlé, ale je pěkné a v nízkém podvečerním světle malebné. Ulice podél kanálu, královský palác či vyhlášený zábavný park Jul i Tivoli se koupají v červené lázni a pro mě začínají pravé fotografické žně.
Hlavní cíl je přeci jen jiný a celkem daleko, proto ráno, se zastávkou u Malé mořské víly, pokračujeme k příštímu odpočinku, kterým je Stockholm. Parkujeme v maríně odkud je centrum v dochozí vzdálenosti a vyrážíme do starého města. Stockholm jsem navštívil již v minulosti a tak královský palác i krásný skanzen s malou zoo vynecháváme a noříme se především do úzkých a křivolakých uliček starého města a přístaviště. Záhy se do nich vkrade, v tomto období časně přicházející tma, takže je čas na návštěvu Vasa muzea. Nešťastné chlouby švédského námořnictva, která měla rozhodnout třicetiletou válku, ale potopila se v přístavu hned při první plavbě. Staletí odpočívala v bahně a dnes patří k jedné z mála zachovalých lodí z té doby.Ve městě vrcholí přípravy na zítřejšího silvestra a vznikající chaos je jasným signálem vyrazit dál do divočiny. Příchod roku 2018 oslavujeme hraním stolních her blízko norských hranic směrem k Mo i Raně. Po Novoroční vycházce poetickou krajinou plnou sněhu se po méně poetických silnicích, které jsou také pod sněhovou pokrývkou, blížíme k polárnímu kruhu. Cestovní rychlost není příliš vysoká a stále se snižuje. Permanentní tma, protože tady na severu jsou dny již opravdu krátké – rozednívá se po desáté a ve dvě už je opět tma – a husté sněžení jen zpomalují pohyb v před. Auta jsou skvělá a stoupání do průsmyků a opětovné klesání zvládají na výbornou, ale i tak není možné jet rychleji než padesát, šedesát a to se na několika set kilometrových přejezdech pozná. Jen tak tak se nám podaří v Bognes stihnout poslední trajekt na Lofoty, abychom dosáhli jednoho z hlavních vytyčených cílů.Lofoty leží přibližně 200 až 300 km nad polárním kruhem a tvoří je řada malých ostrovů. Ty jsou plné ještě menších vesniček, kde v letním období můžeme vidět sušit ryby. Rybářství je tradiční činností obyvatel a Norsko je také jednou ze dvou zemí, kde stále dochází ke kontroverznímu lovu velryb. Právě jejich výskyt, mezi severní částí Lofot a Tromso, nás vede do této oblasti, která patří k jednomu z nejlepších míst na jejich pozorování v Evropě. Domky střídá krásné rozeklané pobřeží a od něj se mnohde zvedají kopce a hory.
Díky Golfskému proudu zde nejsou velké mrazy, ale o to větší nestálost počasí. Sníh střídá vítr a vítr střídá sníh a pocitově je mnohem chladněji, než na teploměru avizovaných -7. Lofoty jsou dnes převážně holé, ale v minulosti tomu tak nebylo. Když zde začalo před šesti tisíci let osídlení, tak byla krajina lesnatá. Ale většina dřeva padla na stavbu domů, lodí, konstrukcí na sušení ryb a topení. Vzpomínkou na staré doby je například vikingský skanzen v Borgu. Dnešní holé pláně umožňuji pozorovat nedaleko se pohybující losy, kteří se majestátně boří v závějích a hledají něco na zub.Naše cesta nás vede až na nejsevernější cíp do Andenes. Zastavujeme vedle krásného majáku zrovna ve chvíli, kdy se nebe pročistí a pobřeží zalije světlo časně zapadajícího slunce. Okamžik jak na objednávku ovšem záhy vystřídá opět prudký vítr a sněžení. Podmínky ve kterých lodě na pozorování velryb do několika metrových vln nevyjíždí. Během čekání na zázrak se vydáme na výlety na sněžnicích či poznáváme nevalnou kvalitu norského piva ve zdejších hostincích. I další den je jasné, že změna jen tak brzy nepřijde a je na čase zvážit přesun do klimaticky stálejších míst laponského vnitrozemí a pokusit se hledat polární záři. Pro tentokrát se rozloučíme s nadějí na velryby a nabereme kurz na Narvik. Že jsme zvolili správný směr je jasné hned první večer, kdy nás mihotající se nazelenalé světlo polární záře vítá během dlouhého přejezdu a překrásné divadlo pozorujeme od volantu a trvá ještě nějakou chvíli, než je možné zastavit na focení. To už se tento nevyzpytatelný jev změnil v „pouhý“ oblouk nad obzorem.Krasně barevný výhled se sjezdovky v Narviku.
Narvik je rozsáhlý přístav kam se ze švédské Kiruny vozí železná ruda. Město nemá žádné historické centrum (z velké části vzalo za své v roce 1940 během bitvy o Narvik) a největší atrakcí je kopec s lanovkou nad ním. V zimě lyžařské středisko, kde lyžaře spočítáte na prstech ruky a ještě v pozdním odpoledni je na svahu „manžestr“. Z horní stanice lanovky, kde je i chata a samoobslužná restaurace, jsou příznivé podmínky na pozorování záře. Škoda, že poslední lanovka dolů jede v pět hodin a pak musíte buď sejít pěšky či využít lyže. Oproti tomu severněji položené Tromso je polárním „rájem“.Nejen proto, že se jedná o hezké město s mnoha muzei a velmi zajímavou, moderně pojatou, arktickou katedrálou i historickým centrem, kde se snoubí nové se starým. Rájem je především proto, že lanovka na vrchol Fjellhaisen , který je hned nad městem a poskytuje skvělé podmínky na pozorování záře, jezdí do jedenácté v noci. Vrchol s restaurací je sice plný lidí, ale rozsáhlý a pověsti o něm nelžou. Během okamžiku se nám nad hlavami rozehrává neuvěřitelná světelná show, která vyráží dech a nechce se věřit, že je dílem přírody. Pozorovacích míst je zde víc a jsou velmi hezky označena v mapce města. Jsme odměněni a tak s dobrým pocitem otáčíme na jih ke švédské Kiruně a sousednímu Jukkasjarvi.
Protože se vzdalujeme od moře směrem do vnitrozemí, tak přituhuje a teploměr klesá až k mínus devětadvaceti. I přes veškerou péči a pravidelné používání solného roztoku nám zamrzá odpad a jedinou šancí je zalézt pod auto s výkonným fénem a děkovat náhodě, že jsme zrovna na elektrickém připojení, protože valnou část nocí kempujeme „na divoko“ .Kiruna je hornickým městem, kde stojí za pozornost, vyjma zajímavé návštěvy dolu, kdy vás autobusem zavezou 0,5 km pod zem jen starý dřevěný kostel a pak krásné okolí jak z ledového království. Je to oblast vhodná na sněžnice, jízdy na skútru, saních se psím spřežením a mnoho dalších aktivit. Řadu z nich není problém v místě zajistit, třeba na infocentru. Poprvé se za celý pobyt potkáváme s tak protivnou slečnou, že máme chuť se otočit na podpadku.Nevzdáváme to a objednáváme si na večer „lov“ polární záře na skútrech. Jedná se o pěkný zážitek i v případě, že nic neulovíte. 16 kilometrů od Kiruny je vesnička Jukkasjarvi, kterou by nikdo nehledal, kdyby v ní nepostavili ledový hotel, který se stal nečekanou atrakcí a láká návštěvníky z celého světa. Nás přilákala jen možnost se podívat a v místním ledovém baru ochutnat drink z ledové skleničky. Je to po dlouhých dnech putování polárními kraji symbolické rozloučení, protože ráno vyrážíme směr Trelleborg a domov. To nás ovšem čeká ještě 2700 km.Polární oblasti severu Norska a Švédska jsou krásné a i přes to, že v tomto období cestovatelsky náročnější, tak to stojí za to. Mnohem lépe a rychleji se jezdí rovinatým Švédskem, než hornatým norským pobřežím s množstvím fjordů a dnes už vím, že by bylo lepší vyrazit až koncem ledna, kdy je stabilnější počasí a méně sněží, ale bez vlastní zkušenosti bych to stejně nikomu asi nevěřil.
TECHNICKÉ DODATKY:
Naše auta, která s námi bezpečně projela skoro 7000 polárních kilometrů.
Carado A 464 (2011) Podvozek Fiat Ducato Euro 5 Náhon přední Motor 2.3 l Výkon 108 kW Rozvor 4 035 mm Celková délka 7.28 m Celková šířka 2.32 m Celková výška 3.10 m Provedl jsem řadu úprav v oblasti izolace a nezávislosti. Kromě solárního panelu,, který je v polárních oblastech k ničemu máme zabudovaný EFOY – energetický článek. V autě se topí plynem (na zimu lepší propan) a na něj funguje i kombinovaná lednice a vaření. Vzhledem k podmínkám jsme za 14 dní spotřebovali 55 litrů propanu (5 a půl desetikilových láhví) Auto mělo průměrnou spotřebu 12,9 l/ 100 km
Ahorn Alaska (2017)Podvozek Renault Master Euro 6 Náhon přední Motor 2.3 l Výkon 96 kW Rozvor 4 006 mm Celková délka 7.48 m Celková šířka 2.37 m Celková výška 2.85 m Lehké úpravy v oblasti izolace. Pro energetiskou soběstačnost byla vezena elektrocentrála, ale většinou stačilo dobytí alternátorem během přejezdů. Topení naftové a tak spotřeba plynu razantně nižší. Pouze 10 litrů na vaření a běh kombinované lednice. Auto mělo průměrnou spotřebu 10,9 l/ 100 kmNafta ve všem zemích stojí mezi 32,- - 39,- Kč
Prezentováno s laskavým svolením kamaráda, cestovatele a fotografa Jakuba Moravce. https://jakubmoravec.eu/.